14.prosince 2017

CHRISTIAN BATTAGLIA
Cyklista ze šlechtického rodu

 text: Jiří Říha

I kdyby Ota Pavel nikdy nenapsal povídku „Baroni na kolech“, mistrně vystihující cyklistický život sourozenců Blanky a Christiana Battagliových, bylo by asi jen málo starších cyklistů, kteří by nevěděli o koho se jedná. Dnešní generaci sice tato dvě jména už nic neřeknou, ale zkuste se zeptat dvou nebo tří generací cyklistů předešlých. Ti budou, zejména na Christiana, vzpomínat jako na jakousi cyklistickou legendu, které se u nás doposud nikdo nevyrovnal. A možná hned tak někdo nevyrovná.

Ota Pavel psal o sportovním životě Christiana a Blanky v době, kdy oběma bylo přes padesát let. Vyznělo to jako jakási óda na výjimečný sportovní život, který stojí sice za zaznamenání, ale přece jen už je na samém konci.

Ó, jak hluboce se mýlil!

Christian totiž v závodění ani v té době nepolevoval a i když měl už za sebou přes půl milionu ušlapaných kilometrů, do konce života najezdil dalších několik stovek tisíc kilometrů (to prosím není překlep, ale holý fakt). Ať už jako závodník, či jako cykloturista (i když on by se asi tomuto označení bránil).

 

O koho se vlastně jednalo?

Kdo byl nositelem tak zvláštního, na první pohled ne českého jména?

Battagliové byli vojenskou šlechtou pocházející z Itálie od Padovy. Byli to vojáci tělem i duší, vždyť také Battaglia znamená v překladu „boj“. Část rodu se usídlila v jižních Čechách na zámku v Bratronicích poblíže Blatné. Ve znaku měli modrého rytíře.

Otec Quido se stal v dobách míru sedlákem a chovatelem kaprů. Byl svalnatý a přísný na sebe i na své děti. Maminka Gizela byla vzdělaná a uměla šest řečí.

Christian se jim narodil 7. prosince roku 1914.

Oba rodiče jezdili na koních, Blanka s Christianem na kolech. Nejprve v zámecké hale na dlaždicích, později se proháněli po malebném okolí jihočeské vísky.

Christian začal závodit ve svých patnácti letech. Tehdy jel s Blankou na závod Praha – Beroun – Praha. Starší sestra se zaručila, že je mu šestnáct, aby vůbec mohl startovat, a sama závodila také. Druhá záříjová neděle roku 1929 byla tedy Christianovo cyklistickou premiérou.

Do konce své kariéry absolvoval těch závodů ještě hodně, hodně přes tisícovku! Také vystřídal několik sportovních klubů. Začínal závodit pod hlavičkou Českého lva v Praze, pokračoval ve Spartě, Slavii, ČZ Strakonice, Sokolu Sedlice, Spartaku Písek a na stará kolena se vrátil zpátky do ČZ Strakonice.

Jeho asi největším sportovním úspěchem byl zisk titulu mistra Čech na 200 km v roce 1935.

Byl také v širší nominaci na první ročník Závodu míru 1948, ale nakonec nejel.

Měl startovat na olympijských hrách v Berlíně, ale zlomil si ruku a cestoval do Berlína jen jako divák.

Stal se legendou nejstaršího a nejdelšího klasického závodu Praha – Karlovy Vary – Praha. Ten sice nikdy nevyhrál, ale startoval na něm pětadvacetkrát. V pozdějším věku ještě jezdil tuto dvěstěšedesátikilometrovou trasu jako dálkovou cykloturistickou jízdu.

Byl proslulým účastníkem mistrovství světa cyklistických veteránů v St. Johannu v Rakousku a téměř pokaždé si odtamtud přivezl na bratronický zámeček nějakou cenu.

Co je ale na jeho závodění nejpozoruhodnější, že nikdy nevyhrál žádný velký závod. Mnohým by to vzalo chuť a kolo by opustili. Ne ale Christian. Celý život jezdil s obrovským nasazením a s radostí se zúčastňoval dalších a dalších závodů. Zdálo by se, že nemůže být slavným, přesto se jím stal.

Christian byl (ať chtěl nebo ne) také něco jako fenomenální cykloturista. V mládí jel dvacetkrát do Německa, dvacetkrát do Rakouska, pětkrát do Švýcarska a pětkrát do Itálie. Jedinkrát jel do Francie a do konce života na to nerad vzpomínal. V Marseille ho srazilo auto a dostal se do nemocnice. Byla hrozná. Chtěli mu uříznout nohu, ale on utekl. Sedl na vlak a jel domů. Ve vysokých horečkách vystoupil na Brenneru a lehl si zády na sníh, aby teplotu zmírnil. Doktoři u nás ho z toho dostali. Určitě napomohla i jeho skvělá fyzická kondice.

Na všechny závody jezdíval také na kole (ostatně dříve to tak dělali všichni) a po jejich absolvování zase jel po ose domů. Například dojel „Vary“ na šestém místě, dostal jako cenu kuchyňské hodiny, hodil si je do rance, ranec na záda a ještě večer odjel z Prahy do Bratronic. Po 262 km dalších 110 km. A doma byl za tři hodiny a patnáct minut.

Pověstnou až legendární se stala, na základě Pavlovo povídky, jeho strava. Tradovalo se, že jezdil závody výhradně na chlebové kůrky. Že byl skromný až asketický, to vím, ale nikdy jsem ho neviděl tahat z kapes dresu kůrky. Když jsem se ho na to jednou ptal, jen mávnul rukou a nechtěl se o tom bavit. Že by Ota Pavel přeháněl?

Potomek šlechtického rodu v dobách totality neměl u nás vůbec lehké. Pracoval vesměs jako pomocný dělník na stavbách, jako závozník na náklaďáku nebo ve fabrice ve Strakonicích v těch nejhorších provozech.

Ale on nejen, že den co den dojížděl za prací na kole, ale ještě po ní vyrážel na svůj obligátní cyklistický trénink. Na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Třiašedesát sezon za sebou. Dvěstěkilometrové trasy byly samozřejmostí, třistakilometrové nebyli výjimkou. Běžně najezdil za rok 20 000 kilometrů, byly i roky, kdy jich bylo 32 tisíc. Tolik v té době nenajeli ani profesionálové.

Jakou vlastně mohl mít motivaci? Co to mohlo vysazovat rok co rok do sedla jeho galuskového oře? No, co jiného, než neskutečná láska ke kolu a k cyklistickému sportu vůbec. Podle dosti přesných záznamů, které si od začátku ježdění na kole vedl, mu nechybělo mnoho do milionu ujetých kilometrů. Na jeho pomníku v Bratronicích je uvedena cifra 935 000 km.

Poznal jsem Christiana – vlastně Kristu – protože tak mu říkala většina cyklistů – až v jeho pozdějším věku. Bylo to před více než třiceti roky a jely se „cykloturistické Vary“. Jemu bylo tehdy 61 let a na ty mistrovské už ho pro vysoký věk nepustili. Tak udělal závod alespoň z turistické akce, která se jezdila den před vlastním závodem. V tehdejším lubeneckém kopci setřásl o mnoho let mladší borce, jen se poohlédl, kdo za ním uvisel a dál svištěl jak za mlada. Taky mi dalo hodně úsilí, se ho udržel. Dojeli jsme tehdy v pětičlenné skupince na čele a pamatuji se, že jsem toho měl tak akorát dost. Začal jsem se logicky zajímat, kdo je vlastně ten „dědek“, který je schopen „napráskat“ daleko mladším.

O dva roky později, to už jsme věděl, že je to „pan cyklista“, jsme oba absolvovali první cyklistickou dálkovou nonstop „šestistovku“, kterou uspořádal oddíl Kovo Praha na trase z Varšavy do Prahy. Bydleli jsme spolu dva dny před startem na jednom pokoji varšavského hotelu a tam jsem měl možnost ještě více a zblízka poznat jeho svéráznou povahu. Velice jsme se sblížili, ač jsem byl tehdy nejmladším účastníkem (22 let) a Krista byl z osmnáctičlenné skupiny nejstarším (bylo mu 63 roků).

Později jsem o něm chtěl napsal medailon do tehdy začínajícího časopisu Peloton. Rozhodl jsem se za ním zajet v létě do Bratronic na zámeček, kde stále se sestrou bydlel. Napsal jsem mu lístek, abych nepřijel neohlášen. Odpověděl vzápětí:

„Příští týden nejsem doma. Necháme to na jinou dobu. Musím Ti upřímně říci, že radost z nějaké popularity nemám. Byl bych rád, kdyby Ti to vyšlo z hlavy. S pozdravem Krista.“

K odloženému setkání už bohužel nedošlo. V srpnu tétož roku Christian Battaglia ve věku 76 let zemřel.

 

Na osudný 24. srpen 1991 si dobře vzpomíná Christianův přítel Karel Novák z Blatné:

„Byli jsme se tehdy podívat na cyklistických závodech ve Strakonicích. Po jejich skončení jsme se vraceli na kolech směrem na Bratronice doprovodit Christiana domů. Láďa Sládek s Janem Žákem popojeji dopředu a já s Christianem jsme jeli pomaleji. V mírném stoupání těsně za Strakonicemi si Christian postěžoval, že ho zítra určitě budou bolet nohy. Měl je dost oteklé, už mu asi v té době špatně pracovalo srdíčko. Najednou pronesl:

„Já mám hrozný hlad,“ a než stačil vyndat nohy z nášlapných pedálů, sesul se do příkopu.

Přiskočil jsem k němu, pokoušel jsem se ho posadit a ptal se:

„Je ti špatně?“

Jen pokývnul hlavou. Vypadalo to spíše na nějakou momentální indispozici.

Shodou okolností se v té době v okolí konala automobilová Rallye Pačejov. Projíždělo kolem nás jedno z doprovodných vozidel, tak jsem ho okamžitě stopnul. Hned jsme Christiana naložili a vezli do nemocnice. Držel jsem ho, vypadal, jakoby spal. V nemocnici nám bohužel řekli, že už je pozdě. Umřel mi v náručí.“

Na místě, kde Christian Battaglia dojel na kole svoji poslední cestu, stojí dnes prostý dřevěný kříž beze jména. Postavili ho na paměť svého kamaráda Karel Novák s Rudolfem Válkem. Jen cyklistická plaketa jednoho z mistrovství světa veteránů v rakouském St. Johannu, přibitá uprostřed kříže připomíná, že na tomto místě skonal kdosi, kdo měl něco společného s cyklistikou. Občas se u křížku zastaví nějaký zasvěcený kolemjedoucí cyklista, aby položil prostou kytičku. Ale asi málokterý z těch nezasvěcených, kteří doposud jeli kolem, si uvědomil, že na tomto místě se uzavřela cyklistická pouť člověka, který absolutně celý život zasvětil kolu a cyklistice, a který kromě šlechtického titulu, který mu náležel po předcích, by si zasloužil i rytířský titul, který si vybojoval v nespočetných cyklistických bitvách na silnicích.

foto z archivu Jiřího Říhy a Vladimíra Šavrdy